K pohybu ve virtuální prohlídce slouží ovládací panel, umístěný vespod okna s virtuální prohlídkou. Tlačítkem plus je možno scénu přiblížit, tlačítkem minus naopak oddálit. Kliknutím do obrazového pole lze automatický rotační pohyb zastavit a opětovně spustit tlačítkem play. K zastavení pohybu prohlídky slouží rovněž tlačítko stop. Tlačítko s obrázkem šipka a number způsobí viditelnost (resp. neviditelnost) aktivních bodů, díky kterým se lze přesouvat mezi jednotlivými prohlídkami. Body s čísly návštěvníka nikam nepřesunou, pouze ukazují, že tato místa mají popisek níže pod virtuální prohlídkou.

Spodnímu pásu maleb dominuje trůnící alegorie Spravedlnosti, která triumfuje nad Nespravedlností, Záští, Hloupostí, Lakomstvím a sobectvím, které se choulí po stranách krbu. Dominantou východní stěny je scéna na iluzivní tapisérii, která je základní legendou habsburského rodu. Mladý hrabě Rudolf Habsburský potkal na lovu kněze, který spěchal k nemocnému se svátostí. Zakladatel slavného rodu mu věnoval svého koně a vysloužil si za to proroctví, že se jednou stane císařem. Horní partie stěny je vyhrazena výjevu, ve kterém spatřujeme před císařem Konrádem stojícího Alberta Habsburského, který se právě svou udatností vyznamenal v bitvě se Saracény. Jeho roucho je tak prosyceno krví nepřátel, že bílé zůstalo jen pod opaskem. Z této barevné kombinace byl odvozen znak Dolních Rakous i vlajka dnešního Rakouska.

Habsburská galerie pokračuje na jižní stěně stojícími postavami císařů Ferdinanda II. (1619-1637) a Ferdinanda III. (1637-1657), kteří zemi vládli v těžké době třicetileté války. Busty mezi okny pak zobrazují císaře Albrechta II. (1438-1439), který na císařském trůně vystřídal Zikmunda Lucemburského, Maxmiliána I. (1564-1576) a jeho předchůdce Ferdinanda I. (1556-1564), jejichž vláda se kryje s obdobím rozkvětu renesance v rakouských i českých zemích, Ferdinanda II. a nakonec Ferdinanda IV., který byl v letech 1653-1564 římským králem. V okenních špaletách je ještě dalších sedm bust, které přehlídku nejslavnějších Habsburků završují. Scéna nad římsou není o nic méně slavnostnější, než scéna na severní stěně. Jeden z nejmocnějších panovníků své doby Karel V. (1519-1556), v ní odevzdává španělskou korunu svému synu Filipu II., aby se na zbytek života odebral do kláštera. Císařské žezlo po něm získal Ferdinand I. z mladší habsburské větve rodu.

Trůnící postava nad krbem západní stěny je alegorií Vítězství. Po stranách krbu jsou spoutaní turečtí zajatci, kteří poukazují na slavné vítězství u Vídně roku 1683. Totéž vítězství připomíná scéna triumfu císaře Leopolda na „zavěšeném” gobelínu ve středu stěny. Možná až příliš věrně zobrazený císař jede ve zlatém voze taženém bílým dvojspřežím. Fáma nad ním hlásá jeho slavné činy, jejichž důkazem jsou i zajatci v průvodu a hojná kořist, kterou si vítězové odnášejí. Na scéně nad triumfem vidíme události, které mu předcházely. Turecký voják a uherský povstalec násilím otevírají lanův chrám, který je v době míru uzavřen. Na jejich počínání upozorňuje anděl, který ukazuje přetrženou mírovou smlouvu. Proti zlovolníkům, kteří vypustili válečné Furie, však zleva vyrážejí zástupci Svaté ligy: římský voják symbolizující Císařství, zástupce Polska v sarmatském kroji a voják se štítem zdobeným lvem sv. Marka, symbolizující benátskou republiku. Na pomoc jim spěchají jejich strážní andělé, ale zejména sv. archanděl Michael, jenž v prudkém letu sráží vůdce tureckých vojsk Karu Mustafu, který při pádu upírá zděšený pohled na triumfujícího císaře Leopolda.

Obě boční stěny sálu jsou vyhrazeny galerii slavných osobností z dějin habsburského rodu. Nejdůležitější místo v nikách mezi okny zaujímají malované „sochy” římských císařů Rudolfa I. Habsburského (1273-1291), který byl prvním císařem habsburského rodu, a Friedricha IV. (1440-1493). Mezi pilastry iluzivní architektonické výzdoby dále nacházíme busty císařů Josefa I. (vládl posléze v letech 1705-1711), slavného mecenáše Rudolfa II. (1576-1612), Albrechta (1298-1308), Rudolfova bratra Matyáše (1612-1619) a Friedricha III. Sličného (1440-1493). Na bočních stěnách horních okenních výklenků galerie pokračuje bustami dalších devíti slavných habsburských panovníků, mezi jinými i Karel VI. (1711-1740), který se stal symbolem vzestupu habsburské monarchie v první polovině 18. století a jehož dcerou byla císařovna Marie Terezie. V horním pásu stěny je vyobrazen sňatek Filipa Sličného s Johankou Kastilskou, kterým Habsburkové připojili ke své říši zámořské državy. Slavnostní okamžik je protikladem bojových scén na čelních stěnách sálu a ilustrací známé teze: Bello gerant olii, tu felix Austria nube – Války nechť vedou jiní, ty šťastné Rakousko, uzavírej sňatky….

Nástropní malba je ideovým i kompozičním vrcholem výzdoby Habsburského sálu. Jejím hlavním a vlastně jediným námětem je oslava vítězství křesťanstva nad Turky a hold Svaté lize, která je vybojovala. Středem kompozice je zářící zlatý trojúhelník, symbol Nejsvětější Trojice. Vedle něj jsou shromážděny tři teologické ctnosti, Naděje, Víra a Láska. Volně se vznášejí na oblaku neseném okřídlenými symboly čtyř evangelistů – orlem sv. Jana, lvem sv. Marka, býkem sv. Lukáše a andělem sv. Matouše. Postava Víry, korunovaná papežskou tiárou a třímající patriarchální kříž, je zde zároveň symbolem Svaté církve, která definitivně zvítězila nad tureckými dobyvateli. Protiváhou této skupiny je sv. Leopold, patron Rakouska a jmenovec vládnoucího císaře, jemuž především je tento hold určen. V rozích se nacházejí zástupci Svaté ligy, kteří měli na vítězství křesťanstva největší podíl – udatný polský král Jan III. Sobieski jako vůdce vítězné armády, sv. Marek, patron Benátek, které přispěly nemalou finanční pomocí, sv. Petr jako symbol papežství a konečně vítězná Austrie s alegorií Uher, držící v rukou klíče od osvobozených uherských měst.

Text byl převzat z informačních tabulek přímo na Zámku Troja.