K pohybu ve virtuální prohlídce slouží ovládací panel, umístěný vespod okna s virtuální prohlídkou. Tlačítkem plus je možno scénu přiblížit, tlačítkem minus naopak oddálit. Kliknutím do obrazového pole lze automatický rotační pohyb zastavit a opětovně spustit tlačítkem play. K zastavení pohybu prohlídky slouží rovněž tlačítko stop. Tlačítko s obrázkem šipka a number způsobí viditelnost (resp. neviditelnost) aktivních bodů, díky kterým se lze přesouvat mezi jednotlivými prohlídkami. Body s čísly návštěvníka nikam nepřesunou, pouze ukazují, že tato místa mají popisek níže pod virtuální prohlídkou.

Bílá slavobrána v popředí byla vztyčena na počest ctnostné vdovy, jak ozřejmuje čínský nápis „miao tchiao” (ctnostná a krásná). Vyznamenání mohlo být posmrtně uděleno vdově, která se již neprovdala, anebo rovnou spáchala sebevraždu, aby nebyla manželově rodině na obtíž. Zároveň obdržela rodina obnos, určený na stavbu slavobrány z bílého kamene. Nejde tedy ani o vítězný oblouk, jak uvádí francouzský nápis, ani o svatostánek, jak uvádí nápis německý.

Ve strmých pohořích na jihozápadě Číny se odedávna stavěly visuté mosty. Kdysi se splétaly z bambusových vláken, která později nahradily kovové řetězy. Táhla se spustila nad prostor, který měl most překlenout, a příčně pokryla deskami, po nichž pocestní přešli. Mosty bez výztužného nosníku nelze zajistit proti příčnému ani svislému rozkmitání a chůze nad hlubokým údolím vzbuzuje závrať. Proto je v Číně nazývají „létající mosty”.

Původní mědirytina byla publikována v Kircherově knize China illustrata v roce 1667 a odtud přejímána do dalších publikací – kterou z nich použil malíř jako předlohu, nevíme. Porovnání s nástěnnou malbou dobře ukazuje, že věrně dodržel ústřední motiv, ale pozadí i stafáž upravil po svém.

Předchůdcem čínské pagody byly indické stúpy – mohyly ve tvaru polokoule. V Číně se během staletí proměnily ve štíhlé věže pozoruhodných výšek, které mohly sloužit také jako vyhlídky. Jednotlivá podlaží byla obvykle zvýrazněna římsou v podobě střešního přesahu s typickým prohnutím. Zvonky pod římsou rozezníval vítr a šířil s jejich zvukem modlitbu. Špice na vrcholku je sestavena z kovových obručí, symbolizujících nebeské sféry, a jištěna ozdobnými řetězy.

Ústředním tématem nástropní výzdoby tohoto sálu je rodová oslava. Ve středu pole pokleká mladík s korunou na hlavě a je věnčen ženským géniem usazeným vedle něho. Další průvodkyně mladého panovníka drží srdce ovinuté páskou s řeckým nápisem, který lze chápat jako „jednotný dům“ – zřejmě ve vztahu k rodovému společenství Šternberků. Vlevo je jiný génius představující patrně Hojnost, protože levou rukou objímá roh hojnosti. Pod ním sedí okřídlená figura sypající zlaté předměty a poblíž je symbol obětavosti a lásky, především k potomkům (v křesťanském pojetí lásky), pelikán. Snad v podobném smyslu lásky nebo upřímnosti je míněna i postava chystající se rozevřít svou rozříznutou hruď. Ženská figura ve zbroji je personifikací Náboženství – na štítu má holubici Ducha svatého a o koleno má opřenou knihu se sedmi pečetěmi. Nejasné zůstává, co představuje žena s dlouhým kopím.

Štukatura, podobně jako v ostatních místnostech, nemá zřejmě s programem sálu nic společného. Opět jen vymezuje pole pro další doprovodnou malbu, v tomto případě pro cyklus ctností a neřestí. Jsou to mimo jiné: Spravedlnost s plamenem na dlani, Umíněnost s uzdou a přelévající tekutinou, Síla se sloupem a Moudrost se zrcadlem, patrně Mírnost s holubicí, Závist rozdmýchávající oheň a chystající se spálit listy papíru, Krutost v podobě Turka trápícího kohouta trnovou větvičkou, Pokrytectví jako žena v mnohabarevném šatu a Pýcha s pávem. Atributy zbývajících figur nejsou zcela jednoznačné.

Text byl převzat z informačních tabulek přímo na Zámku Troja.