Zámecké divadlo patří nepochybně k jedinečným památkám svého druhu na světě. Přestože litomyšlské divadlo vzniká až na konci 18. století (dokončeno 1797) a je tedy ze všech zachovalých šlechtických divadel nejmladší, představuje unikátní doklad o podobě takovýchto zámeckých divadel v Evropě, ať už z hlediska svého uspořádání, výjimečně zachovalého souboru kulis nebo dodnes funkční kulisové mašinérii.

Divadelní tradice na litomyšlském zámku sahá ovšem mnohem hlouběji do historie. Už první člen rodu Valdštejn-Vartemberků, který získává do držení litomyšlský zámek zřizuje v roce 1767 ve druhém patře zámku soukromé divadlo, které bylo ještě před svým dokončením zničeno požárem. Vznik druhého divadla pak souvisí s velkorysými úpravami zámku za Jiřího Kristiána Valdštejn-Vartemberka na počátku 90. let 18. století.

K vzniku posledního třetího divadla dal popud až hrabě Jiří Josef, který pro nové divadlo vyhradil dnešní prostor v přízemí zámku, jež původně sloužil jako solnice a mandlovna. Divadlo bylo dokončeno koncem roku 1797 a už v dubnu následujícího roku se zde konala první slavnostní premiéra (uskutečnila se v předvečer svátku hraběte 23. 4. 1798- svátek sv. Jiří).

Stavbu a výzdobu divadla řídili tři lidé: litomyšlský truhlář Václav Bonaventura, který dodal posuvné rámy na kulisy, dále vytvořil spouštěcím osvětlovací zařízení na rampě, pršku (přístroj na vzbuzování zvukového efektu deště) a další jevištní mašinérii. Bonaventura zhotovil i hlavní jevištní portál a prostor před jevištěm, který byl určen orchestru, vybavil pulty a sedátky. S Bonaventurou zde ještě spolupracoval místní řezbář Jiří Bartoš, který dřevěnou architekturu doplnil o řezbářskou výzdobu.

O malířské ztvárnění se nakonec postaral dvorní malíř Valdštejn-Vartemberků Dominik Dvořák, který podobnými klasicistními malbami, které použil při výmalbě divadla, vyzdobil i většinu místností v prvním patře.

Důležitou součástí divadla byly kulisy. Ty se nám zachovali v téměř celistvém souboru. Jejich autorem se stal vídeňský divadelní malíř Josef Platzer. Dodnes se od Platzera zachovaly dvě opony a 16 kulisových souborů, které zasazují děj do nejrůznějšího prostředí (gotický sál, modrý, slavnostní sál, ministrův pokoj, kavárna, měšťanský pokoj, selská světnice, zbrojířova dílna, vězení).

Jako herci se zde nejčastěji uplatnili samotní členové hraběcího rodu. Hráli se převážně různé salonní, komické frašky a komedie s milostnými zápletkami (při slavnostní premiéře se dávala milostná fraška s názvem Milenec a sok v jedné osobě).

Tělem i duší všech divadelní představení byl sám hrabě Jiří Josef. Aktivně sám hrál a vybíral si při tom role, ve kterých mohl uplatnit své komediální nadání. Byl zároveň i dramaturgem a režisérem představení, určoval obsazení jednotlivých rolí a rozhodoval o kostýmech.

Divadelní představení rozhodně nebyla určena pouze pro šlechtickou společnost. Hrálo se zde sice téměř výhradně německy a francouzsky, ale představení byl hojně navštěvována i litomyšlskými měšťany, zámeckými úředníky, ale i prostou čeledí ze zámku.

Postraní lóže pak byly vyhrazeny šlechtickým příbuzným a sousedům Valdštejn-Vartemberků, kteří spolu s hraběcí rodinou nejčastěji tvořili herecký soubor (z toho důvodu byly vybudovány schůdky z hlediště přímo do postraních lóží, kam si šlechtičtí účinkující mohli odběhnout odpočinout).

Zatímco šlechta a městská honorace sedávala v ložích, lavice v přízemí byly určeny pro zaměstnance zámku (pro každé představení byl vypracován přesný zasedací pořádek podle společenské důležitosti toho daného hosta). Na postraních lavicích pod balkony pak sedávali kominíci, kteří zde plnili funkci požárního dozoru. Celé představení sledovali s koženými měchy naplněnými vodou na klínech a hlídali svíčky nebo olejové lampy na jevišti. (Kapacita divadla je kolem 120 diváků.)